Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. ([email protected])

Roland Berauer (* 1935  †︎ 2025)

• narozen 4. března 1935 v Peci pod Sněžkou

• během druhé světové války přebýval v Josefově u Jaroměře

• část rodiny po válce vysídlena do Německa

• otec coby voják wehrmachtu skončil v sovětském zajetí

• pamětník po válce dva roky prožil v salesiánském dětském domově

• vyučil se horníkem

• pracoval na stavbě železnice do košických železáren

• počátkem 60. let se podílel na stavbě nemocnice v Mongolsku

• později se živil stavbou lešení

• celý život fotografoval

• zaznamenal srpnovou okupaci roku 1968 i pohřeb Jana Palacha

• zemřel 14. ledna 2025

Roland Berauer se narodil 4. března roku 1935 v Peci pod Sněžkou, v Krkonoších. Pochází z původně německé rodiny, jeho otec Jindřich, narozený roku 1910, i jeho matka Selma, narozená o rok později, vyrůstali krátký čas ještě v tehdejším Rakousku-Uhersku.

Když v roce 1918 vznikla Československá republika, vybudoval Rolandův děda Josef Berauer hotel v Peci pod Sněžkou, nesoucí název Sport (ten stál na svém místě až do roku 2020, kdy byl zbořen, a na jeho místě vyrostl nový hotel). V hotelu Sport se Roland narodil a bydlel v něm s rodinou tři roky, až do roku 1938, kdy oblast Sudet obsadila německá nacistická vojska a hotel se následně stal rekreačním centrem výhradně pro jednotky SS.

Život ve vojenském městě

Rodina Berauerova proto svůj hotel v roce 1938 opustila a přestěhovala se do Josefova u Jaroměře, kde přečkala celou druhou světovou válku. „Josefov je starý vojenský město, takže tam vždycky byli jenom vojáci. A za války jich tam bylo pětatřicet tisíc z wehrmachtu,“ vzpomíná Roland Berauer a dodává: „Ale do konce války se mě to nijak nedotýkalo.“

Ostatně Roland byl v té době ještě malý chlapec. Mnohem více se jej dotýkalo oddělení od sourozenců a od matky. Matka Selma, sestra Ingrid a bratr Heribert byli kvůli matčinu německému původu posláni do Německa, zatímco Roland s bratrem Kristiánem, otcem Jindřichem a babičkou zůstali v Josefově u Jaroměře.

Otec však padl během války do zajetí, a uvízl tak na území Sovětského svazu. Roland s Kristiánem nejdříve bydleli u své babičky, po válce však byli posláni do dětského domova salesiánů v pražských Kobylisích, kde přebývali celé dva roky, než se jejich otec navrátil a vzal si chlapce zpátky k sobě. „V tý době nás tam bylo asi osm set,“ vzpomíná Roland Berauer na svůj čas strávený v kobyliském dětském domově, „a nejhorší bylo, že já jsem si nemohl zvyknout na to, že jsme museli ráno vstávat strašně brzy, museli jsme se modlit v kostele, pak jsme se modlili, když jsme odcházeli z ložnice, pak jsme šli do kostela na ranní mši. A furt jsme se modlili.“

Nejeli jsme nikam

Po dvou letech, která chlapci strávili v dětském domově, se otec v roce 1947 vrátil, vzal si je k sobě a zabydlel se s nimi v pátém patře domu v Praze na Letné. Mezitím se samozřejmě snažil kontaktovat svoji ženu, využil k tomu Mezinárodní výbor Červeného kříže. Díky němu byl tak úspěšně propojen nejen Jindřich se Selmou, ale i Selma se svojí sestrou, které se podařilo dostat se a usídlit se v Argentině. Celá rodina měla v plánu vydat se za ní a začít nový život právě tam. Všichni již měli vystavené pasy a byli připraveni na dlouhou cestu. Jejich plány však zcela zhatil únorový puč roku 1948. „Takže jsme nejeli nikam, samozřejmě,“ uzavírá pamětník se smutkem svoji vzpomínku.

Ovšem o rok později se přece jen stěhovali. Museli opustit Prahu a přesídlit do Kerska ve středních Čechách. Zde Roland s Kristiánem dochodili v nedalekých Semicích základní školní docházku a přišel čas rozhodnout se, jaká bude jejich další životní cesta. „Mně řekli rovnou: ‚Ty se nikam nehrň. Ty máš jenom dvě možnosti: buď půjdeš na horníka, nebo na hutníka.‘ A protože jsme se školou byli na exkurzi v hutích, tak jsem říkal: ‚Tak radši horník...‘ Takže jsem se v Kladně vyučil horníkem,“ vzpomíná Roland Berauer na své následné vyučení, po kterém dalších pět let pracoval jako horník v Kladně.

V té době se také seznámil s Bohumilem Hrabalem, a to jak díky své zálibě v motocyklech, tak i díky své tehdejší přítelkyni Lídě Pacholíkové. K seznámení vedly především zimní výjezdy na motorce, jak popisuje sám pamětník: „V zimě nám ty motocykly kolikrát nechtěly chytit. Já jsem jezdil do hutí, takže jsme měli kus společný cesty. A hlavně jsme si trochu vypomáhali.“ Poté o Bohumilu Hrabalovi delší dobu neslyšel, až se po několika letech potkali opět v Kersku, kde spolu mimo jiné společně chodili do tamní hospody na pivo.

Podezřívali mě ze špionáže

Kromě motocyklů provázely pamětníka po celý život dva fenomény: fotografování a stavba lešení. Obojí se spojilo, když pracoval v Košicích na stavbě takzvané širokorozchodné trati (vedla do košických železáren ze Sovětského svazu, kde byl a dodnes je jiný rozchod kolejí). Na ni s nákladním automobilem rozvážel materiál po asi devadesát kilometrů dlouhé stavbě. Na sedadle spolujezdce měl vždy po ruce fotoaparát, se kterým fotografoval postup stavby a pohyby velkých stavebních strojů. Fotografie našly následně bohaté využití, jednak byly publikovány časopisecky a jednak byly vystaveny v Kyjevě a na Kubě.

Práce na stavbě trati v Košicích nicméně přinesla Rolandu Berauerovi i těžkosti. Na náměstí se totiž stal účastníkem dopravní nehody, za což byl odsouzen k jednomu roku odnětí svobody. Když byl ale po osmi měsících propuštěn, dopátral se, že za jeho uvězněním prý nestála pouze jeho účast v automobilové srážce. „Potom jsem samozřejmě zjistil, že mě podezřívali ze špionáže,“ tvrdí pamětník a vysvětluje: „Nelíbilo se jim, že mám v náklaďáku fotoaparáty, filmy a tak. Říkali, že to, co dělám, by mohla být kamufláž.“

Následně se mu však omluvilo vedení podniku, kde uznali, že pro něj v celé kauze mohli udělat více. Na oplátku mu proto nabídli práci na stavbě nemocnice v Mongolsku, kde po něm mimo jiné chtěli, aby celý proces výstavby dokumentoval.

Roland Berauer se tak na počátku šedesátých let vydal do Mongolska, kde kromě výstavby nemocnice fotografoval tamní řeky, lesy, zbourané kláštery a všechno, co mohl. K ruce mu byla jako tlumočnice studentka medicíny v Moskvě Chamcha.

Tlumočnice a průvodkyně však nebyla vždy pamětníkovi po ruce, a tak se jednoho dne omylem zatoulal až na území Číny. „Coural jsem se po okolí a někde tam byl výběžek a já jsem ho přešel. A tam mě chytili Číňani. Já to neměl nikdy lehký. Drželi mě tři dny. Ověřovali si mě a pak mě teda pustili. Co já jsem pak schytal na tom našem velvyslanectví...“ vzpomíná Roland Berauer. Přesto mohl v Mongolsku zůstat až do dokončení stavby nemocnice. Po návratu do tehdejšího Československa své fotografie vystavoval v pražském Melantrichu.

Teprve to začalo

V šedesátých letech se pamětník díky výjezdní doložce mohl vypravit do Bavorska za svojí matkou, s níž se tak po mnoha letech konečně setkal, stejně jako o něco později i se svojí sestrou Ingrid. S bratrem Heribertem, který zemřel na konci šedesátých let, se však Roland Berauer bohužel již znovu neshledal.

K rodinnému setkání došlo už v druhé polovině šedesátých let. Významné události pamětníkova osobního života se tak prolínaly s význačnými milníky života veřejného. Přišel totiž rok 1968 a s ním pro Rolanda Berauera další nezapomenutelná fotografická i lidská zkušenost.

V polovině šedesátých let začaly vznikat skupiny, které pracovaly podle skautských zásad. V období Pražského jara se pak skauting obnovil legálně a spolu s tím vznikla i redakce časopisu Skaut-Junák. Ta sídlila ve velkém vojenském stanu na Letenské pláni. A právě tam zastihla Rolanda Berauera invaze vojsk Varšavské smlouvy.

„To jsme nikdo netušili. Ale já, jak jsem tam měl noční službu, tak už to kolem druhý třetí hodiny začalo jezdit,“ vypráví pamětník o počátku invaze. Když uviděl jedoucí tanky, vzbudil redakci, odvezl rozmnožovací stroj a vydal se do centra Prahy s fotoaparátem na krku.

„Já jsem tenkrát vystoupil někde pod rozhlasem. A viděl jsem, že se tam všechno hrne, ale od rozhlasu dolů. A potkal jsem tam nějaké známé. A oni říkají: ‚Tam nechoď, tam je klid, tam se nic neděje.‘ Ale ono to teprve začalo,“ vypráví Roland Berauer, který se vydal k budově Československého rozhlasu a od ní dále Prahou. Po cestě pořídil celou řadu snímků sovětských vojáků a jejich tanků.

Když měl filmový materiál vyfocený, vydal se do redakce, která sídlila u dnešní stanice metra Želivského. Tam se pustil do vyvolávání fotografií. K nim tehdejší šéfredaktor Skauta-Junáka Šimáně napsal texty. S obojím se vzápětí, pod rouškou tmy, vydal pamětník přes Karlův most na Smíchov do tiskárny, kde bylo obojí vytištěno a hned druhý den rozdistribuováno mezi obyvatele.

Fotografické osudy

Fotografie, které Roland Berauer nafotil během invaze, byly uveřejněny pod názvem Nepokořená svoboda, a byl z nich dokonce v Německu vytvořen střihový dokument, který pamětník sám doprovodil komentářem. Tato jeho angažovanost však měla v nových poměrech neblahé následky. Šéfredaktor Šimáně, který doprovodil jeho fotografie texty, byl později uvězněn a Rolandu Berauerovi byl dva roky odposloucháván telefon.

Pamětníkovou poslední angažovanou fotografickou aktivitou se stala dokumentace pohřbu Jana Palacha, kde mohl bez starostí pořizovat snímky díky povolení od známých z výboru Československého svazu mládeže.

Poté se Roland Berauer již věnoval spíše umělecké fotografii. Společně s grafikem Karlem Dvořákem a architektem Miroslavem Hrubým vytvářeli takzvaná fotoplátna do hospod a divadel. Fotografoval také staré Holešovice a desítky fotek jen pro svou vlastní potřebu a potěšení, které následně zpracovával v ateliéru – ten měl na dlouhé roky propůjčený od svého kamaráda Jima Janíčka.

S lešením od chrámu sv. Víta přes magistrálu až k Amadeovi

Po zbytek života se Roland Berauer věnoval především stavbě lešení. To byla jeho náplň i během revolučních událostí roku 1989, kdy stavěl lešení k bývalému Domu potravin na horním rohu Václavského náměstí. Po sametové revoluci založil  již svou vlastní firmu, a mohl tak uplatnit své zkušenosti, třeba ze spolupráce při natáčení Formanova filmu Amadeus.

Dnes je Roland Berauer již v důchodu a své fotografie stále poskytuje na řadu výstav spojených především s výročími a připomínkami roku 1968.