„Smíšené pocity. Byla jsem šťastná, že jsem našla práci ve svém oboru, ale měla jsem strach o rodinu. Pochopila jsem, že když budu znovu pracovat v novinařině, tak se jako novinářka už znám. Znovu se budu zabývat ženskou problematikou. Znovu budu pracovat proti Tálibánu. A vystavím svou rodinu nebezpečí. Na druhou stranu jsem byla šťastná – jsem tady, mám práci, je to svobodná země. Je bezpečná, povolili mi vše, co jsem chtěla, budu mít právo pracovat svobodně, bez přerušování a zasahování. Mám spojení s Afghánistánem a mám volné ruce, mohu pracovat na jakémkoli tématu. Když jsem přijela do Prahy, psal se rok 2022, bylo to 1. srpna.“
„Když vidím lidi v Praze, mám pocit, že si žijí v ráji. Když tady vidím ženy, jak mohou chodit svobodně, mohou si vybrat cokoli, co chtějí, mám pocit, že mají obrovské štěstí.“
„Být ženou v Afghánistánu je jako za trest. Svět by měl pochopit, že jsou to lidské bytosti a potřebují pomoc. Celý svět by měl společně těmto ženám pomoci. Jsou to lidské bytosti a zaslouží si to, co si zaslouží ostatní ženy, co mají ostatní ženy ve zbytku světa. A já doufám, že jednoho dne uvidím afghánské ženy v co nejlepší situaci. Zasloužíme si to. Vím, že ženy v Afghánistánu jsou velmi statečné, tvrdě pracují.“
„Ty ženy chodí do ulic a ptají se: 'Proč to děláte? Ženy mají přece právo se vzdělávat!' Ty ženy protestují a hrozná věc, ke které na těch protestech vždycky dochází, je, že Tálibán střílí a také někdy bije novináře a také ty ženy. Jednou jsem byla na tom protestu zbita já a myslím, že přede mnou byla na protestech zbita Tálibánem jedna moje kolegyně, také žena, novinářka.“
„Šli jsme tam, a když ty ženy začaly před Tálibánem pálit hidžáb, tak oni stříleli. Stříleli na ty ženy a pak se je snažili od sebe oddělit. Protože ony se držely za ruce a skandovaly slova jako 'ženy, svoboda, jídlo'. Měly taková hesla. Tálibán se je snažil rozdělit. A začali je bít. Když je bili, snažili jsme se to vyfotit. Snažili jsme se tu situaci natočit. A oni nás také zbili: 'Proč se snažíte fotit, proč se snažíte natáčet tuhle situaci? Jděte pryč, kdo si myslíte, že jste?' A pak nás vzali do vazby.“
„Jednou tam vybuchla bomba, ještě než se vlády ujal Tálibán. Bylo to v okrese Šaš Darak. Při sebevražedném útoku jsme přišli o šest novinářů. Myslím, že to byl sebevražedný útok. Nejdříve došlo k výbuchu bomby v Šaš Daraku, poblíž americké ambasády, už si to přesně nepamatuji, možná to byla ambasáda jiné země. Ale v Šaš Daraku byla kancelář Rádia Azadi a také dalších médií. Vybuchla tam bomba a potom, když tam přišli novináři, aby o tom informovali, došlo k sebevražednému útoku. A lidé, kteří se tam shromáždili, všichni zemřeli.“ – „A vy jste tam byla také?“ – „Ano, zůstali jsme naživu, protože jsme přišli pozdě. Jinak bychom zemřeli také. Já a můj kameraman jsme přišli pozdě, kvůli dopravní zácpě. Když jsme dorazili, bylo už po výbuchu bomby a novináři, kteří tam byli kvůli reportážím, všichni zemřeli. Z toho výbuchu jsme měli strašné záběry. Novináři jsou v přímém přenosu v televizi, pak vybuchne bomba a všechno se ponoří do tmy.“
„Učila jsem se po večerech, tak od pěti hodin do devíti. Univerzita byla velmi daleko od mého domova a každý večer na mě otec čekal přede dveřmi. Řidič mě odvážel z domova a pak mě bezpečně vracel domů. Tyto dny byly těžké. Tálibán všude dělal sebevražedné útoky. Před hotely, před domy, před velvyslanectvími, před všemi ministerstvy. Když udělali sebevražedné útoky na univerzitě, šli pak dovnitř a zabíjeli lidi. To byl příklad Kábulské univerzity. Nejprve vybuchla bomba u vchodu a pak bojovníci Tálibánu vnikli na univerzitu a zabili většinu studentů. Byli i na Kardanské univerzitě. A můj otec mi řekl, abych tam nejezdila, abych počkala aspoň měsíc dva. Ale já jsem řekla, že to není možné. Zmeškala bych výuku a nestihla bych ji dohnat. A zaplatila jsem za to obrovskou sumu peněz. Když jsme jeli na univerzitu, řekla jsem sestře, ať mě vyfotí, ať udělá fotku, na které budu vypadat krásně. A až umřu, ať tu fotku dá do tisku, do televize. Protože jsem tam chtěla vypadat krásně. A to byla realita Afghánistánu, to byla realita Kábulu. Jste zdravý člověk, ráno odejdete z domu a večer vás rodině vrátí jako mrtvolu.“
„Ano, byl tam výbor pro ženy, ale muži je měli zastupovat na konferencích. Proč? Samy se musíme zastupovat! Měli jsme tam učitelky, to byly samé ženy. Ale společnost je přesvědčila, aby nemluvily samy za sebe. Bylo to těžké. Když promluvíte, lidé vás onálepkují: 'Jsi špatná muslimka a Paštúnka, proto budeš navždy svobodná, nenajdeš si manžela.' Proto většina žen a dívek raději zůstala v klidu a řekla: 'Dobře, jdi ty, reprezentuješ nás.' Ale já jsem řekla: 'Ne! Musíme reprezentovat samy sebe.' Když jsem tam šla poprvé, zakryla jsem si obličej, ale pak jsem to prostě odmítla a řekla: 'Už si nebudu zakrývat obličej. Můžete vidět moje vlasy, můžete vidět můj obličej. Možná nejsem krásná, ale jsem taková, jaká jsem. Můžete mě vidět, nemusíte zkoumat, jak vypadám.' A pak jsem se začala hádat se svými učiteli. Když mi řekli něco špatného, prostě jsem odpověděla: 'Proč mi říkáte taková slova?' A byla jsem ve třídě sama. Otázka pro všechny zněla, proč studuju mezi všemi těmi kluky? Všichni si mysleli, že si nakonec jednoho z nich vyberu za manžela. Ale já jsem to neudělala, protože jsem tam nebyla kvůli tomu, abych se vdávala. Byla jsem tam proto, abych něco změnila.“
Farida Sial pochází z afghánské provincie Nangarhár, narodila se ale v roce 1995 v uprchlickém táboře Haji Camp v pákistánském Péšávaru. Afghánistánu se v té době poprvé zmocnilo radikální hnutí Tálibán, proti kterému její otec, důstojník afghánské armády, bojoval. Otec v bojích málem přišel o život a byl vážně zraněn, než se mu podařilo připojit k rodině v exilu. V roce 2003, po pádu Tálibánu, se rodina směla vrátit do vybydleného bytu v Kábulu, prezidentem země se stal Hámid Karzaj a otec získal opět místo v armádě. Farida se v Kábulu nadchla do učení, rozdíl mezi chlapci a dívkami tehdy ve školách citelný nebyl. Od roku 2012 ale Tálibán začal opět nabývat na síle, v příhraničních oblastech byli také aktivní extremisté z hnutí Islámský stát. Farida se rozhodla vystudovat vysokou školu v konzervativním prostředí provincie Nandaraghár. Univerzitní kampus tam hlídali vojáci, mezi dvěma stovkami studentů žurnalistiky byla jediná dívka. Po návratu do Kábulu pokračovala v magisterském studiu mezinárodních vztahů, zároveň začala pracovat pro média – nejprve v rodné paštštině pro rozhlasovou stanici Killid, potom v perštině pro zpravodajskou agenturu TOLOnews. Navzdory společenskému tlaku nechtěla jen editovat texty, pouštěla se do terénu a dělala investigativní a reportérskou práci. To bylo nebezpečné, zejména po roce 2021, kdy se k moci znovu dostal Tálibán. Farida dvakrát málem přišla o život při bombovém útoku a zbily ji tálibánské pořádkové síly, když pokrývala protesty proti vylučování dívek ze vzdělávacího procesu. V létě 2022 začala Farida Sial pracovat pro Rádio Azadi (afghánská odnož Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda), od té doby žije v Praze. Věnuje se nadále situaci v Afghánistánu a zejména postavení žen v tamní společnosti.
