“Zastavil jsem u hotelu, zaparkoval jsem, sešli jsme se s tím Rakušanem, dali jsme si večeři. Ráno jsme se sešli u auta a on mi dal ze svého kufru poměrně těžkou krabici. Pak jsme odjeli. Druhý den si mě volal kádrovák a ptal se, co jsem to udělal za hloupost. Nevěděl jsem, o co jde. Oznámil mi, že se mám hlásit na liberecké policii k výslechu. Když jsem tam přišel, zavedli mě do nějaké kanceláře, kde byl jen psací stůl v polotmě. Sedl jsem si a nevěděl jsem, o co jde. V hlavě mi létaly myšlenky, co se děje. Po chvíli vešel člověk a prásknul dveřmi co největší silou. To bylo po té chvíli absolutního ticha něco příšerného. Do pološera zapnul lampu, světlo mi šlo skoro do očí, a začal výslech. Ptali se na známé a mně začalo být úzko. Naštěstí se prořekl a mně vyskočilo, že jsme posílali do Švýcarska vzorky barev, které byly z naší výroby, aby si to ověřili. To mě přivedlo sem k policistům a téměř na pokraj nějakého průšvihu.”
“Vidím obrázek, jak v rybníku přistává hořící sestřelené spojenecké letadlo. Pilot se z toho dostal. Stál jsem tam a viděl jsem, jak zvláštně oblečený člověk se snaží doplavat ke břehu. To se mu podařilo a vylezl na břeh. Nás tam bylo víc kluků, srotili jsme se okolo něj. Pilot vytáhl takovou krabici a v tom měl žvýkačky. Ten člověk si tam sedl na hráz a každému nabízel žvýkačku. Nevěděli jsme, co to je, tak nám to musel ukázat. Vtom přijeli Němci a to už ani nebudu vyprávět, to bylo hrozné.”
"Byl jsem vychovávaný v zásadě, že člověk má být člověku člověkem, a ne zvířetem. Otec byl přesvědčením katolík. A najednou jsem z té víry, že máš svého bližního milovat, přišel k obrázku, kdy se na lucerně houpe za krk pověšený člověk. Nebo že na kraji ulice leží v koutě člověk v kaluži krve. To jsem prostě nemohl pochopit. Bylo mi jedenáct let. Nevím, jestli jsme o tom někdy diskutovali s rodiči, ale já jsem z toho byl grogy. Nevěděl jsem proč, vždyť to je člověk. Bylo to pro mě nepochopitelné."
Jiří Sklenička se narodil 27. února 1934 do rodiny správce státního zemědělského statku ve Zderazi u Smiřic. S rodiči se několikrát stěhovali, druhou světovou válku i její závěr ale prožil z většiny v Praze. Jako dítě se stal svědkem heydrichiády či poválečného zúčtování s německým civilním obyvatelstvem. Poté, co byl otec Karel Sklenička v roce 1948 odejit z ministerstva zemědělství, odstěhovali se do Kolče u Slaného a později do Litovic. V roce 1953 dokončil Jiří Sklenička svá studia na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou a nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích se specializací na textilní chemii. Po jejím absolvování získal umístěnku v Národním podniku Bytex ve Vratislavicích nad Nisou, kde pracoval následujících 30 let. V roce 1981 se přihlásil u rakouské firmy, která hledala textilní zaměstnance pro nově vznikající továrnu na bytový textil v Alžíru, a strávil zde více než rok. Po návratu pracoval opět ve vratislavském Bytexu, kde mimo jiné působil jako tlumočník pro kolegy z německy mluvících zemí. Do zahraničí vyjel opět v roce 1985, kdy přijal nabídku marockého velvyslanectví v Praze a odjel vyučovat textilní chemii na vysokou školu v Casablance. Asi po roce a půl nicméně využil příležitosti a přijal místo technického ředitele v továrně na výrobu koberců v Tangeru. Tuto pozici zastával až do roku 1991, kdy se v souvislosti s válkou v Perském zálivu začala situace v Maroku radikalizovat a země přestala být přátelská k cizincům. Jiří Sklenička se tak krátce vrátil do Bytexu a vzápětí přešel do podniku Elitex, kde zastupoval francouzsky mluvící země. Zde pracoval až do odchodu do důchodu. V době natáčení (2024) žil v Liberci. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře od města Liberec a Libereckého kraje.
