Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. ([email protected])

Jan Kraaijeveld (* 1954)

• he was born on 25 August 1954 in Sliedrecht, south of Rotterdam

• grew up in a strongly religious Protestant family with six siblings

• studied theology in Utrecht

• met Hebe Charlotte Kohlbrugge, who organised aid in the Eastern Bloc countries

• since 1977 he regularly travelled twice a year to the countries behind the Iron Curtain to smuggle books

• in Czechoslovakia he met dissidents, especially from the evangelical milieu, the Kalus, Ryšavý and Brodský families and Miloš Rejchrt

• became a parish priest and gradually worked in several places in the Netherlands, at the same time carrying out pastoral work as a prison chaplain

• after 1989 he continued to maintain contacts, organized courses and student exchanges

Vyrůstal v prostředí zbožné evangelické rodiny, takže studium teologie a povolání faráře pro něj bylo samozřejmou volbou. Když ho ještě během studií oslovila teoložka a organizátorka pomoci Hebe Charlotte Kolhbrugge, aby vozil knihy za železnou oponou, probudil se v něm smysl pro spravedlnost. Dobrodružné cesty do komunistického Československa podnikal Holanďan Jan Kraaijeveld déle než deset let a vůči České republice je stále aktivní.

Náboženství jako denní chléb

Jan Kraaijeveld se narodil 25. srpna 1954 jako druhé ze sedmi dětí v rodině zbožného protestantského učitele Hendrika v obci Sliedrecht jižně od Rotterdamu. Matka Wilhelmina Adriana byla také učitelkou, ale většinu času jí zabírala péče o domácnost s mnoha dětmi. Od útlého dětství zažíval Jan náboženství jako samozřejmost a součást denního života – od naučených i spontánních modliteb přes zbožné písně a žalmy až po hodiny náboženství ve škole. Dvakrát každou neděli navštěvoval bohoslužbu v kostele reformované církve. Také prarodiče byli velmi zbožní, Jana ovlivňovala celá jeho široká rodina. Velmi ho zasáhla smrt otce, který zemřel na infarkt v pouhých 57 letech, když byl Janově nejmladší sestře sotva jeden rok. Jan silně vnímal zodpovědnost za mladší sourozence. I přes finanční nouzi rodiny ale začal studovat teologii v Utrechtu. Město ho okouzlilo, poprvé navštívil kino a zapojil se do studentského života. Jezdil na univerzitu na kole a bydlel v malém pronajatém pokojíku v podkroví.

Co je za železnou oponou?

Otec doma zakazoval pouštět rádio či televizi. Když ale v roce 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy do Československa, našel mladý Jan doma právě otce, jak sedí s bratrovým malým přijímačem u ucha. S napětím sledoval zprávy, měl velké obavy z možného postupu sovětských vojsk dále na západ. Celou situaci tedy prožívali všichni v rodině i ve škole velmi intenzivně. Vnímali přítomnost železné opony, ale do zahraničí nikdy necestovali, ani na letní dovolenou, rodina neměla příliš mnoho peněz. Komunismus jim připadal děsivý, ale na demonstracích proti okupaci Československa, které se tehdy v Holandsku konaly, se nepodíleli.

Po smrti otce měl Jan Kraaijeveld ještě silnější motivaci ke studiu teologie – zajímalo ho, zda to, co otec hlásal a žil, bylo pravdivé. Během studií se setkal s Hebe Charlotte Kohlbrugge, drobnou statečnou teoložkou, která za války prošla nacistickými koncentračními tábory a nyní organizovala pomoc občanské společnosti ve východní Evropě. A když ho jeden z kolegů oslovil, zda by s ním nechtěl něco v tomto regionu podniknout, zvítězila u něj nad obavami zvědavost a mladická touha po dobrodružství. 

„Vítejte,“ hlásal slogan. Hlídali ho pohraničníci s nabitými samopaly

První cestu za železnou oponu tedy podnikl Jan Kraaijeveld s teologem Henri Veldhuisem v roce 1977 osobním automobilem. Trvala tři týdny a během ní navštívili s kolegou Maďarsko, Rumunsko, Československo a NDR. Z každé ze zemí se vraceli do Vídně pro různý náklad, který pak v zemích východního bloku předávali - například v Rumunsku vodní čerpadlo. Všude ale samozřejmě zejména knihy. Jana šokovala už samotná situace na hranicích, kde stáli vojáci se samopaly s ostrými náboji. Přestože četl velký nápis „Vítejte“, cítil se velmi nevítán. Svíral ho pocit strachu, který však nesměl projevit, museli přece působit jako turisté, co jedou na dovolenou.

V Československu pro ně byl první kontaktní osobou Vladimír Kalus, farář ve sboru v Miroslavi, od něhož dostali kontakty na další lidi. Hned při první návštěvě v Praze získali od Miloše Rejchrta fotografie chartistů pro zahraniční média. Cestou zpět k západoněmeckým hranicím si u Chebu jen tak z legrace vyfotili komunistické heslo umístěné na kasárnách, takže je pak až k hranicím sledovalo vozidlo tajné policie. Z něj na hranicích vyskočil estébák a pohraničníkům dal pokyn, aby Holanďanům zabavili fotoaparát. To se také stalo. Naštěstí byly fotografie chartistů dobře ukryté a mohli je pak v Norimberku předat známému novináři. Když pak přijeli do Holandska, mohli je už vidět vytištěné v novinách. „Aha, tak to jsou ty fotografie, které jsme provezli!“ říkali si. 

Československo dvakrát do roka

Od té doby jezdili Jan s Henrim za železnou oponu dvakrát ročně, později již ne osobním automobilem, ale karavanem. Karavany se speciální úpravou si pronajímali v Německu, v Norimberku jim do dvojité podlahy pokaždé odborně naložili kolem 300 knih. Šlo o teologickou, ale i filozofickou či politickou literaturu, ačkoli majitelé karavanu původně chtěli převážet jen bible. Literatura pak byla často využívána při bytových seminářích organizovaných evangelickými teology Ladislavem Hejdánkem a Jakubem Trojanem, s nimiž byl pamětník také v kontaktu. 

Jednou se dokonce setkal s Václavem Havlem. Na cestu k tomuto setkání vzpomínal následovně: „Nejprve jsme museli k Martinu Paloušovi na Kampu, ten nás pak vedl různými oklikami, až jsme došli do nějaké kavárny, kde se tenkrát samozřejmě smělo kouřit. Kam přišel Havel, tam se samozřejmě kouřilo. Tehdy jsme se pozorně rozhlíželi.“ 

Obezřetnosti se museli naučit. Když vystoupili z metra, pokaždé se ohlíželi přes rameno, zda je někdo nesleduje. V Praze karavan obvykle parkovali v kempu v Braníku, v jihomoravské Miroslavi také obvykle nocovali v kempu. Knihy předávali v Miroslavi zpravidla v noci. Z kempu přejeli na statek rodiny Ryšavých a po předání se zase rychle vraceli do kempu. S rodinami Kalusových, Brodských a dalšími se postupně velmi spřátelili. Z pražských kontaktů se pamětník nejblíže spřátelil s evangelickým farářem Milošem Rejchrtem. Aktivní byli ale i v jiných zemích - v NDR předávali literaturu v Lipsku profesoru Christophu Kählerovi, který se později stal biskupem. Zpoza železné opony naopak odváželi rukopisy, mikrofilmy, někdy fotografie. 

Mlčení a dojetí

O svých aktivitách za železnou oponou ale pamětník nesměl nikde mluvit, ani v Holandsku. Přestože později působil jako farář, měl rodinu a dvě děti, nikomu nic neříkal. Mluvit o tom mohl jen s Henrim Veldhuisem a s Hebe Kohlbrugge. Jeho aktivity byly nebezpečné, ale tehdy to až tak nevnímal. Největší nebezpečí hrozilo zejména lidem žijícím v komunismu. Obdivoval statečnost Vladimíra Kaluse, jeho ženy Jany, syna Pavla i dalších lidí, kteří nesměli vykonávat duchovní činnost. 

„Já jsem duchovní. A proto mě vzpomínka na setkání s těmi lidmi dodnes dojímá. Protože to přece jenom byl nějaký vyšší úkol, vykonávat tu činnost. Podporovat lidi, kteří byli utlačováni, křesťany, kteří byli pronásledováni. A to se tady odehrávalo. Například Pavel Kalus nesměl studovat teologii, protože jeho otec byl farář, a takových lidí bylo mnoho.“ Naučil se vážit si toho, že on sám směl povolání faráře vykonávat, a uvědomoval si, že není jisté, jak by se zachoval, kdyby byl vystaven stejnému nátlaku jako lidé v tehdejším Československu.

Každá cesta vyžadovala důkladnou přípravu, vše se učili zpaměti – jména, adresy atd. Vše, co si pak tady zapsali během setkání s disidenty, se před příjezdem na hranice zase naučili nazpaměť, zápisky zlikvidovali a po překročení hranic do NSR zase vše po paměti přepsali. Jejich cesty a zásilky nebyly tajnou policií Stb ani Stasi nikdy odhaleny. 

Cesty za železnou oponu ale neměly jen aspekty duchovní, šlo i o konfrontaci s odlišným materiálním světem. Po přejezdu železné opony se proto obvykle nejprve zastavili v restauraci na pořádné jídlo a přenocovali v nějakém dobrém hotelu.

Zlom 1989

Události roku 1989 sledoval Jan Kraaijeveld s napětím a nadšením v televizi, po sametové revoluci vzal do Československa i rodinu a dál pokračoval v různých aktivitách zaměřených zejména na spolupráci církevních obcí v Holandsku a ČR. Od roku 1991 spolupořádal také kurzy, například v Janských Lázních, v Luhačovicích a v Krabčicích. Věnoval se v nich zejména pastorální teologii a pastorální psychologii, také klinické pastoraci v nemocnicích a věznicích – sám působil téměř tři desetiletí jako vězeňský kaplan. Přispíval také do časopisu Rozpravy, který v České republice vydával Hans van der Horst, evangelický teolog působící trvale v ČR. „On je víc Čech než Holanďan,“ prohlašuje o něm pamětník se smíchem. 

Svých aktivit za železnou oponou nikdy nelitoval a po roce 1989 o nich mluvil se svými dětmi. Když se ohlíží zpět, říká, že i dnes by udělal to samé. Těší ho, že o svých zkušenostech může vyprávět mladým lidem, kteří již tehdejší dobu nezažili, a že se i jeho děti zasazují o spravedlnost ve světě.