„To se potom chodilo do komise. To byla komise na Svazu výtvarníků. A ty posoudili, jestli to prostě je schopný, teda, že jo, a hlavně posuzovali cenu, že jo. No my jsme tam byli právě s tím návrhem do tý hospody U Salzmannů. A nevím, co se tenkrát odehrálo, teda, že jo, jsme tam seděli, popíjeli jsme koňak, vanessu, teda. A přišli jsme na řadu a měli jsme tam cenu na tom asi devadesát tisíc, teda, že jo. No a malíři prostě řekli: ‚Tohle k nám nepatří, to jděte do vedlejší komise, tam jsou sochaři, ty by to mohli posoudit.‘ No tak jsme byli otrávený, protože jsme čekali… než přijdeš na řadu a tak. No, takže Mirek Hrubej říká: ‚Tak devadesát se jim nezdálo, tak to uděláme na sto třicet.‘ No, takže šli jsme k sochařům, teda, že jo. A: ‚Sice to není náš obor, ale dobře, i ta cena odpovídá.‘“
„A začalo to bouchat. No, za mnou ještě, to byl ještě nějakej kluk, a když to bouchlo podruhý, tak my jsme stáli u výkladní skříně, která se vysypala, tak skočil do toho krámu a já, když jsem to viděl, já jsem tam dostal střepinkou nějakou, trošku mi to zkroutilo objektiv, ale měl jsem pak tady takovej šlic. Tak jsem skočil za ním, teda. Jenomže až vevnitř… Tam jsme se mohli schovat, teda, že jo, ale to byla drogerie a byly tam barvy a ředidla. A teď, jak to začalo hořet, tam lítaly, tak začalo hořet i v tom krámě. No a jediný dveře, který vedly zřejmě na dvůr, teda, do baráku, ty byly oplechovaný. A navíc se otevíraly dovnitř. Tam jsem měl strach, teda, protože my jsme ty dveře nemohli otevřít, teda, že jo. A už to začalo pálit. No a pak se nám podařilo dole ulomit kus těch dveří, a tak jsme tam proklouzli prostě do dvora. No a přes ty dvory už to bylo dobrý.“
„Tady pod tou Italskou, tam zastavily dva nákladní vozy. Ale bez nikoho. Tam byl akorát šofér. No, a tak ti si samozřejmě nikoho nevšímali. Ale lidi samozřejmě byli zvědaví, co je na autu všechno. A tak vlezli na auťáky a začali házet dolů prostě všechno, co tam bylo. A ten jeden šofér vyběhl a říká, abysme utekli, že jsou tam granáty, teda. No a ty auta samozřejmě zapálili. No tak já jsem přes ulici… Já jsem se opřel, tam byly takový starý akáty. No a čekal jsem, co bude teda s těma granátama.“
Roland Berauer se narodil 4. března 1935 v Peci pod Sněžkou do německé rodiny. Během druhé světové války pobýval s bratrem a otcem v Josefově u Jaroměře. Část rodiny postihl poválečný odsun německých obyvatel. Roland tehdy prožil dva roky v salesiánském dětském domově. Pamětníkův otec skončil po válce v sovětském zajetí, odkud se vrátil až po několika letech. Rodina se poté několikrát stěhovala, až se usídlila v Kersku ve středních Čechách. Roland se vyučil horníkem, poté pět let působil na šachtě v Kladně. Během té doby se také seznámil s Bohumilem Hrabalem. Následně sestavoval lešení a tomuto povolání se věnoval až do svého odchodu do penze. Podílel se na stavbě širokorozchodné tratě v Košicích, stavbě nemocnice v Mongolsku, opravě chrámu sv. Víta, stavbě magistrály i na natáčení filmu Amadeus. Celý život se věnoval fotografii, v roce 1968 působil v redakci časopisu Skaut Junák. Zdokumentoval invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i pohřeb Jana Palacha. Roland Berauer zemřel 14. ledna 2025.
