"Nemohla jsem spát – houkaly sirény. Pořád jsem měl puštěné rádio, ne krabičku, ale opravdový přijímač s magnetofonem a vším možným.
Nejdřív jsme na každý signál chodili do sklepa, ale pak mě to přestalo bavit. Přestala jsem tam chodit a místo toho jsem stála u dveří, kde byly nosné zdi – říkala jsem si, že kdyby se něco stalo, mohla bych rychleji vyběhnout ven. Bylo to hrozné. Byla jsem v neustálém stresu, v noci jsem skoro nespala. Vzpomínám si, že když jsem šla za Žeňou nebo ona přišla za mnou, v devět hodin večer se všechno vypnulo, všude byla tma, nebylo nic vidět, nic víc."
"Ano, v roce 1946 nám poslal zvláštní předvolání – dokonce ten dokument někde mám. Jeli jsme všichni: babička, dědeček, maminka, moje sestra Ludmila, já, teta Marie (maminčina sestra) a její syn – její manžel padl na frontě v roce 1943. Celkem sedm lidí... a měli jsme s sebou i našeho psa Kazbeka. Cestovali jsme měsíc. Cestovali jsme v nákladním vagonu. Díky psovi jsme se zachránili před 'pytláky', jak se jim tehdy říkalo. V noci dědeček pojistil dveře drátem, ale Kazbek byl hlavní hlídač: když se někdo další pokusil dostat dovnitř, pes se vrhl dovnitř, zaštěkal a zloději se stáhli. A taky si vzpomínám, jak bratranec vařil kaši: čekali jsme, až z nádrže odkape benzín nebo parafín, pak vzal papír, namířil na něj lupu a ten se vznítil. Já si to nepamatuju."
"Jejím prvním manželem byl Viktor Filatov. Pracoval také jako strojník a pracoval dobře. Dokonce ho poslali do Moskvy na další školení, a když se vrátil, stal se instruktorem a školil další řidiče. Za svou pilnou práci dostal jako prémii krávu, a tak si pořídili vlastní.
Ale pak... V té době stačily dva tři podpisy – někdo pomlouval, záviděl a... Každopádně sestra se narodila 10. dubna 1934 a v roce 1938 v noci přišel 'černý havran' a odnesl ho. Bez soudu, bez vyšetřování, bez práva na korespondenci. Maminka dostala příkaz do čtyřiadvaceti hodin vyklidit barák, kde bydleli. Odešla k sestře, ale její manžel pracoval v KGB a později mu řekli: 'Ukrýval jsi manželku nepřítele lidu.' Každopádně maminka musela odejít. Odjela k rodičům, tam, kde žili její prarodiče, někde u Bajkalu, v Irkutsku."
Naděžda Essen (nar. 1944) je příslušnicí sovětské a postsovětské generace lidí, jejichž životy odrážejí klíčové společenské proměny 20. a 21. století. Narodila se na Sibiři do rodiny potlačeného německého strojvůdce a manželky „nepřítele lidu“ – první manžel její matky byl zastřelen v roce 1938. Od roku 1946 žila v Černivcích na Ukrajině, kde se vypracovala z dělnice v textilní továrně na učitelku v textilní škole. V postsovětském období byla Naděžda Essen nucena všemožně se přizpůsobovat ekonomickým krizím. V roce 1991, po rozpadu SSSR, byla textilní škola, kde pracovala, uzavřena. Pamětnice si dodělala druhé – filologické vzdělání a nastoupila na černivskou univerzitu, kde učila ruský jazyk a literaturu. Po odchodu do důchodu v roce 2000 pracovala jako zdravotní sestra ve městě Bergamo v Itálii. V rámci programu pro migranty se zde deset let věnovala péči o seniory. Zajímavá je také rodinná historie – synové pamětnice se v 90. letech stali „ekonomickými migranty“. Odjeli do České republiky, kde si otevřeli tetovací studio. Naděžda Essen byla svědkyní i účastnicí válečných migračních procesů. Její útěk z Černivců v roce 2022 (ve věku 78 let) a její integrace do české společnosti prostřednictvím jazykových kurzů představují cennou případovou studii. Po vypuknutí války na Ukrajině se navzdory svým německým a ruským kořenům cítí být Ukrajinkou.
