Vojtěch Suchý

* 1948

  • "[Do nemocnice v Dačicích] přišla primářka, ta byla kádr. Ta byla prostě úplně nepříčetná, když slyšela něco o církvi, o náboženství, tak ta úplně… člověk měl strach, že jí klepne pepka. No a takže tam byl takový strach, že nás nechtěli pustit do nemocnice, tak jsem tam chodíval o návštěvách vždycky na konci, a když měla službu, tak tam chodili pro informace příbuzní, byly tam dobré sestry. Byl jsem tam, obcházel pokoje, stařečky a nemocné. No a když už byl poslední [pacient] u primářky, tak mě přišla sestra upozornit, že už je tam poslední. Návštěvy byly do čtyř a třeba už bylo pět hodin nebo po páté. No a jakmile bylo zavřeno, tak jsem musel chodit přes kuchyň a měl jsem návleky, tak jsem je tam vždycky složil, hodil u vchodu přes kuchyň, abych se dostal ven, že ano. A tak jsem to tam říkal [po několika letech při setkání] – doktoři říkali, že už jim to je jasné, proč vždycky nacházeli návleky u kuchyně."

  • "Za rok na to sestra se taky hlásila [na gymnázium]. Byl jsem tam, měl jsem vyznamenání jako jeden z mála ze třídy. Sestra měla pořád samé jedničky, celou školní docházku, a ji tam nevzali. Na pohovorech se jí ptali, jestli ještě chodím ministrovat. Zkusila dalších asi pět škol, na žádnou se nedostala. Tak to taky bylo takové… to jsem tehdy byl naštvaný. Ale ono jak se říká: Člověk míní, Pán Bůh mění, že ano. Potom se samozřejmě vdala, měla osm dětí, a když jsem viděl ten její klid, jak děcka naprosto zvládala… Nikdy jsem neviděl, že by je nějak hubovala a křičela, nebo něco takového, úžasným způsobem [je vedla] a v podstatě byla šťastná. Tak jsem si říkal, tam bych tehdy rozsápal půl světa, že se nedostala na střední školu, a on ten život nakonec ukáže trošku něco jiného, že ano."

  • "Po válce byl taky kandidát strany. A jak nás sovětská armáda osvobodila… A když ho potom chtěli v devětačtyřicátém roce vzít do partaje, tedy do strany, tak jim napsal dopis, že se ještě nenaučil lhát, krást a podvádět, tak se necítí hoden být členem této strany. Myslím, že v šestapadesátém to bylo, že ho zavřeli. Já jsem se neptal proč. Jaký to mělo důvod. Bylo mi sedm, chodil jsem do druhé třídy. Ale tajemník nebo předseda KSČ u nás na náměstí potkal maminku a tak jí jízlivě říkal: ‚Váš pan manžel nám psal kdysi nějaký dopis, že?‘ Nebyl tam dlouho, já myslím, že jenom asi půl roku, někde v nějaké vyšetřovací vazbě, a myslím, že pak byla nějaká amnestie. Prostě ho asi za půl roku pustili. Vzpomínám si, že jsem přišel domů někdy k večeru, ležel jsem v posteli a pak jsem se probudil. Tak to bylo úžasný, že? Ale mamka mi neřekla, že je taťka zavřený. Říkala, že je někde na školení. Ale kluci na mě pokřikovali: kriminálníku, kriminálníku, a to byly teda dost takové chvíle, které mě jaksi nepříznivě ovlivnily."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Varnsdorf, 19.07.2024

    (audio)
    délka: 01:56:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dlouho jsem si nemohl odpustit, že kvůli mně sestra nesměla studovat

Vojtěch Suchý, Varnsdorf 2024
Vojtěch Suchý, Varnsdorf 2024
zdroj: Post Bellum

Vojtěch Suchý se narodil 11. března 1948 v Brně do hluboce věřící rodiny. S maminkou Antonií, otcem Antonínem a mladší sestrou Helenou bydleli v Rosicích u Brna. Otec byl právníkem u Jednotného svazu zemědělců a maminka úřednice na berním úřadu. Rodina bydlela společně s babičkou, jejíž dům byl během druhé světové války zničen. Otec se stal po válce kandidátem komunistické strany. V roce 1949, když ho soudruzi chtěli do partaje, jim poslal ostrý odmítavý dopis. A právě s tímto dopisem si pamětník spojuje otcův asi půlroční pobyt ve vazbě v roce 1956. Po návratu z vězení odešel otec z práce, protože nechtěl přihlížet násilné kolektivizaci zemědělství. Působil pak jako právník ve strojírenském podniku. Pamětník vystudoval gymnázium, poté Teologickou fakultu v Litoměřicích, kterou dokončil v roce 1971. Jeho mladší sestra Helena, premiantka, se ale kvůli jeho ministrování v kostele na studia nedostala a on si to dlouhá léta vyčítal. V roce 1973 získal kněžské svěcení. V té době už věděl, že chce vstoupit do řádu Jezuitů. Do něj ho přijal, tajně a v soukromém bytě, provinciál páter Jan Pavlík. Komunistický režim ho v roce 1956 odsoudil na 10 let pro velezradu a prošel uranovými doly v Jáchymově i vězením v Leopoldově a na Mírově. Vojtěch Suchý působil jako farář v několika farnostech, v Dačicích nebo Novém Městě na Moravě a musel se za komunismu potýkat s dozorem StB i naschvály církevního okresního tajemníka. Po sametové revoluci působil jako učitel na obnoveném Biskupském gymnáziu v Brně. V roce 1998 se stal provinciálem Tovaryšstva Ježíšova a v Itálii se zdokonalil v jazyce. Tento úřad vykonával až do roku 2004. Jezuitský terciát absolvoval v Innsbrucku. Šest let také působil v Ružomberoku jako magistr noviců. Od roku 2011 působil jako spirituál Křesťanské základní školy Nativity v Děčíně, administrátor farnosti v Benešově nad Ploučnicí a také jako okrskový vikář děčínského vikariátu. Od roku 2018 pak jako rektor jezuitského kostela v Brně a v roce 2022 se vrátil zpátky do školy Nativity v Děčíně a převzal správu benešovské farnosti. V roce 2024 žil pamětník v Děčíně.