Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. ([email protected])

Vojtěch Suchý (* 1948)

• narodil se 11. března 1948 v Brně do nábožensky založené rodiny

• otec Antonín Suchý se coby kandidát KSČ v roce 1949 proti straně ostře vymezil, což v polovině 50. let vedlo k jeho perzekuci

• mladší sestra Helena nesměla studovat kvůli tomu, že ministroval

• v roce 1971 ukončil studium na Teologické fakultě v Litoměřicích

• kněžské svěcení získal v roce 1973, pak vstoupil do jezuitského řádu

• deset let působil jako farář v Dačicích i na menších farnostech

• od roku 1991 učil čtyři roky na Biskupském gymnáziu v Brně

• Jezuitský terciát, třetí rok studia, strávil v rakouském Innsbrucku

• po jmenování provinciálem odjel na půl roku do Itálie, aby se naučil jazyk

• úřad provinciála vykonával v letech 1998 až 2004

• šest let působil v Ružomberoku jako magistr noviců

• od roku 2011 byl spirituálem Křesťanské základní školy Nativity v Děčíně

• během covidové pandemie sloužil v Brně jako rektor jezuitského kostela

• od roku 2022 působil opět ve škole Nativity v Děčíně, kde žil i roku 2024

Vojtěch Suchý, český katolický kněz, jezuita a filosof, se narodil v Brně a vybral si na svou dobu nelehké životní poslání. Už od malička ho to táhlo k církvi, zvláště pak k jezuitům, protože vnímal, že pro režim znamenali ohrožení a tím u něj získali na přitažlivosti. Stát se členem Tovaryšstva Ježíšova vnímal jako své poslání a taky jako malou protirežimní revoltu. 

Povídat si s Vojtěchem Suchým je jako pohlazení po duši. Charismatický pamětník, který se narodil 11. března 1948 v Brně, působí klidně a vyrovnaně. Jen občas mu přes čelo přelétne mrak, když si například vzpomene na uvěznění tatínka. „Byl jsem ve druhé třídě, když šel otec asi na půl roku do vězení. Nevěděl jsem, co se děje. Maminka mi řekla, že je na školení. Venku na mě ale kluci pokřikovali: kriminálníku!“ zachmuří se a pokračuje ve vyprávění, „to víte, to člověka ovlivní, když je najednou vyčleněn z kolektivu.“ Proč přesně byl otec ve vězení, ale pamětník netuší. „Vím jen to, že byl po válce kandidátem strany. V roce 1949, když se měl stát jejím členem, napsal soudruhům, že se ještě nenaučil lhát a krást, a tak se na vstup do partaje necítí. S tímhle dopisem si spojuji jeho uvěznění i pozdější problémy, které ho pak v životě provázely.“

Zatímco ukřičeným klukům jejich posměšky časem odpustil, sám sobě jednu věc dlouho odpustit nedokázal. „Moje mladší sestra Helena kvůli mně nesměla studovat. Naše rodina byla hluboce nábožensky založená a já jsem od mládí ministroval. Po základní škole jsem studoval gymnázium a Helena, tehdy premiantka, chtěla studovat také,“ vysvětluje pamětník. „Na žádnou školu se ale nedostala. Na pohovorech se jí ptali, jestli ještě ministruju v kostele, a bylo to. Ze zoufalství si po základní škole udělala kurz šití. Dlouho mě to hněvalo, ale jak se říká, člověk míní, Pánbůh mění,“ usměje se. „Pak se vdala, měla osm dětí, a když jsem viděl ten její klid, jak byla šťastná, odpustil jsem si. Tehdy bych rozsápal půl světa a on ten život nakonec ukáže trochu něco jiného, než si člověk představuje.“

Jezuiti komunistům vadili a tím mě přitahovali

Vojtěch Suchý odjakživa toužil stát se archeologem, nakonec se ale vydal na kněžskou dráhu. Jak sám přiznává, rozhodnutí vstoupit do řádu Tovaryšstva Ježíšova ovlivnila vzpomínka na školní léta. „Pamatuju si, jak nás ve škole vedli do kina na Jiráskovo Temno. Ten detailní záběr, jak okovaná bota šlape na bosou nohu nějakého bratra. Říkal jsem si, že když jezuiti leží komunistům tak moc v žaludku, musí to být něco!“ vysvětluje pamětník. „Hned po maturitě jsem dal přihlášku na Teologickou fakultu v Litoměřicích.“

Na léta v semináři vzpomíná pamětník jako na inspirativní dobu. „V roce 1969 přišli do semináře ti, kteří byli v 50. roce v noviciátech nebo na studiích a komunisté je pozavírali. Mnozí z nich přerušili studia a čekali, až se situace zlepší. Do Litoměřic potom přišlo hodně nových studentů, nebylo je pomalu kde ubytovat. Přišla spousta salesiánů i jezuitů, kteří čekali dvacet let, než mohli začít znovu studovat,“ dodává pamětník s tím, že je jako mladé kluky obohacovala životní zkušenost a moudrost starších spolužáků.

Na studiích se Vojtěch Suchý setkal s mnoha zajímavými a vzácnými lidmi. Třeba s kardinálem Miloslavem Vlkem nebo s Dominikem Dukou. „Byl výborným teologem a šprýmařem už od mládí. Jednou v zimě jsme byli na výletě. Jeden spolužák si stěžoval, že mrzne, a druhý opáčil, že by ho měla hřát Boží láska. Duka na to odpověděl, že Pánbůh působí skrze druhotné příčiny, tedy by ho zahříval skrze podvlékačky, které si ale nevzal.“

Dobu srpnové okupace v roce 1968 trávil zrovna doma na prázdninách. „Byla u nás otcova sestřenice, řeholnice. Ráno přišla s tím, že tu jsou Rusáci. Netrvalo dlouho a slyšeli jsme i tanky. Sedl jsem na motorku a jel za dědou do Zastávky u Brna. Cestou jsem potkal kolonu tanků. Najednou to jedno velké obrněné auto vyjelo z řady a jelo na mě. Nedalo se nic dělat, hodil jsem Pionýra do příkopu. Auto se v klidu vrátilo do řady a pokračovalo v jízdě,“ vzpomíná.

Na první vycházce mě do kostela přivedl zvuk Rybovy mše vánoční  

Po studiích, v roce 1971, musel Vojtěch Suchý na vojnu. Dostal se k leteckému pluku do Čáslavi, kde tenkrát v hangárech parkovaly SU-7, sovětské proudové taktické bombardéry Suchoj. „První vycházku jsem dostal před Vánoci. Šel jsem se v Chotusicích podívat, kde je fara a kostel. A najednou slyším, že se tam někde nacvičovala Rybovka. Zazvonil jsem, otevřely se dveře a nevím, kdo byl víc překvapený. Jestli já, nebo kněz. Bylo to totiž jeden z mých starších spolužáků salesiánů. Protože jsem hrál na klavír, hned mě posadili za varhany,“ vypráví.

Pamětník byl vysvěcen v roce 1973, do Jezuitského řádu ale vstoupil tajně. „Pamatuju si to jako dneska. Byl jsem ještě na vojně, dostal jsem vycházku. Šel jsem do bytu, kde bydlel provinciál Jan Pavlík. Páter Pavlík neměl státní souhlas a dělal autojeřábníka u Dopravního podniku města Brna. Zazvonil jsem, byl doma a tak jsem byl přijatý do řádu.“ Ještě předtím, než mohl vstoupit mezi jezuity, musela pamětníka propustit litoměřická diecéze. „Pan biskup mě propustil ústně, písemně se to nedalo. A protože u nás tehdy byly mužské řády zrušené, byl jsem oficiálně propuštěn pro brněnskou diecézi,“ dodává. Oproti tomu dnes podle církevního práva funguje přechodná doba pěti let, pak teprve zájemce diecéze uvolní a může vstoupit do vybraného řádu.

Krajský církevní tajemník byl pěkný satanáš

Pamětník působil během svého života v několika farnostech. Šest let v Novém Městě na Moravě, ve Slavkově u Brna nebo deset let v Dačicích. Státní dohled byl všudypřítomný, především prostřednictvím okresních církevních tajemníků, v jeho případě Filipa Bendy. „Už při pohovoru mi na rovinu řekl, že mají moc – rozuměno komunisti – a nemají co skrývat. Pravidelně se chtěl účastnit našich setkání s kolegy knězi. Jednou jsme ho slušně vypoklonkovali ze společného oběda a to ho velmi rozlítilo. Vadily mu i plakáty na náboženská setkání, neustále s námi bojoval,“ vysvětluje pamětník. Podle něj se okolo kněží neustále motal někdo ze Státní bezpečnosti, se kterou spolupracovalo i několik jeho kolegů. „Kdo přesně to byl, jsem ale nechtěl raději vědět,“ říká.

O útlaku ze strany režimu a nesmyslné šikaně se dobře vědělo, kněží o takových případech mezi sebou otevřeně hovořili. „V Moravci na Vysočině byl domov pro přestárlé duchovní, byli v něm čeští i slovenští bratři. Jednou je tam milicionáři přepadli se samopaly a psy, sebrali psací stroje, peníze a všechno odnesli,“ dozvěděl se pamětník na jednom takovém setkání. „Vyprávěli jsme si o tom v přítomnosti církevního tajemníka na jedné svačince po oficiálním setkání a jeden starý farář označil tenhle čin za loupežné přepadení. Krajský církevní tajemník zrudnul a křičel, že jejich hoši nejsou žádní loupežníci. Ten kněz pak k němu musel na kobereček.“

Poslední pomazání jsem chodil dávat tajně přes nemocniční kuchyni

Mezi povinnosti kněze patří i zaopatřování nemocných a umírajících. To, jako dačický farář, poskytoval pacientům v tamní nemocnici i pamětník. „Třeba jen na dopoledne mělo o zaopatření zájem osm lidí! Na oddělení byl fajn primář, když mě tam viděl, tak s kolegy doktory přišel na vizitu později. Po něm nastoupila nová primářka, která byla úplně nepříčetná, když slyšela něco o církvi nebo náboženství. Sestry začaly mít strach a nechtěly mě do nemocnice pouštět, a tak jsem začal chodit za nemocnými většinou na konci návštěv,“ vzpomíná pamětník.  „O zaopatřování byl ale velký zájem a nejednou se stalo, že jsem návštěvní hodiny přetáhl, leckdy i o hodinu nebo víc. Pak jsem tedy z oddělení, které už bylo zamčené, musel odcházet přes kuchyň. Nechával jsem tam vždycky ležet návleky. Jednou jsem to vyprávěl před tamními doktory a oni se smáli, že vždycky přemýšleli o tom, kde se ty návleky v kuchyni braly.“

Duchovním i věřícím se po sametové revoluci hodně ulevilo

Být věřícím člověkem nebo knězem nebyla v době komunismu lehká věc. Věřící se báli chodit do kostela, kněží si zas mohli být jistí šikanou, když je třeba zastavila silniční kontrola a měli v občanském průkazu razítko se souhlasem k duchovní činnosti. „Zpočátku jsem měl v občance razítko, kde byl zaměstnavatelem okresní úřad. Vznikaly tak úsměvné situace, kdy mě příslušníci pokládali za „jednoho z nich“ a měl jsem malou bezvýznamnou protekci. Pak se kněžím v dokladech k razítku objevil i souhlas k duchovní činnosti, což zase způsobovalo drobnou šikanu, třeba ze strany dopravních policistů. Dalo se to ale vydržet,“ usmívá se pamětník.

Po listopadových událostech roku 1989 se věřícím i kněžím podle Vojtěcha Suchého hodně ulevilo. Přestali se obávat pronásledování. „Jasně si vzpomínám na Vánoce 1989, v Dačicích byl úplně narvaný klášterní kostel, nebylo tam k hnutí. Lidi stáli až u stupňů u oltáře, byl to šok,“ vypráví Vojtěch Suchý. „Tehdy ještě žil hudební skladatel Vladimír Fuka, který složil Vánoční mši. Domluvili jsme se a on ji nacvičil. Jak byl ale ten kostel narvaný, tak to vůbec nevyznělo, dav lidí hudbu úplně pohltil.“

Zažil jsem sedm papežů a generace vykořeněných lidí

Po roce 1989 učil pamětník na Biskupském gymnáziu v Brně, staral se o tamní kostel a sám se stal provinciálem. „Tomu předcházel pobyt v rakouském Innsbrucku v rámci terciátu, kdy se příslušný jezuita snaží scelit všechny dosud nabyté zkušenosti ohledně spirituality řádu, prožije znovu třicetidenní exercicie a prohlubuje svůj řeholní život a vztah k Tovaryšstvu. Také jsem strávil půl roku v Itálii, abych se naučil jazyk. Během svého života si pamatuji dohromady sedm papežů, osobně jsem se setkal s Janem Pavlem II., to byl velmi charismatický člověk,“ dodává pamětník. Úřad provinciála vykonával až do roku 2004, jeho nástupce ho pak poslal do slovenského Ružomberoku jako magistra noviců, kde strávil šest let. „Pak moje cesta vedla do Děčína do školy Nativity, kde jsem působil jako spirituál a měl jsem na starost okolní farnosti. Čtyři další roky jsem strávil v Brně a pak jsem se vrátil zpátky do Děčína,“ popisuje svoji profesní cestu pamětník.

Podle Vojtěcha Suchého je víra součástí každého z nás. „Když jdete po ulici, tak věříte, že vás nezajede auto, nebo že na vás nespadne taška ze střechy. Taková víra neustupuje. I Havel říkal, že ‚něco nad námi je‘. S praktikováním víry v nějaké instituci, tedy příslušností k nějaké církvi, je to horší a podepsali se na tom hlavně komunisté,“ zamýšlí se pamětník nad současným stavem společnosti a připojuje postřeh o generacích vykořeněných lidí. „Tady v severních Čechách už roste třetí generace a mně se zdá, že teprve tahle generace se tu cítí doma. Začíná si tu budovat to svoje, dbá na svoje kořeny, hledá historii a začíná se starat o domy i kulturní nebo sakrální památky. Lidé, kteří sem po válce přišli ze všech možných koutů republiky, tohle nedělali. Nevěděli totiž, jestli jim ty baráky někdo nesebere. Teď už je to jinak, lidi začala historie zajímat a začali si jí vážit.“

Vzkaz Vojtěcha Suchého pro budoucí generace je jednoduchý: „Buďte dobří a svěží!“